Skončil definitivně jeden problém. Město Hranice je už v pohodě. Konečně může koupit poslední pozemek, který je nutný pro výstavbu průmyslového areálu firmy Philips. Cena je sice čtyřikrát nižší, než jakou chtěla hranická kadeřnice v době vyhrocení sporu, nicméně stejně je nejméně třikrát vyšší, než jakou město odmítlo původně zaplatit. Celá kauza má tedy svůj konec, a ten lze označit jako dobrý. Ukázalo se, že jednotlivec může prosadit svá práva i proti vůli celé řady úředníků. Nebylo to ale vůbec jednoduché. Věcí se muselo zabývat pár státních orgánů, investující firma Philips a dokonce i soud. Kromě zbytečně vynaložených peněz byly investovány čas a nervy zúčastněných. Ve fungujícím demokratickém státu by se v podobném případě jednalo o banální řešení nepřesahující rámec jediného společného setkání. Pokud k něčemu takovému kauza Regecová povede, je tento precedentní případ celospolečenským úspěchem.
Výsledek komentovala paní Mgr. Jana Hamplová z Mohelnice, právnička, která se komunálním problémům profesně věnuje, a proto je důvěrně zná. Jmenovat je možno její vítězný soudní spor o informace o mimořádných odměnách v Mohelnici nebo záchranu beskydské obce před bankrotem tím, že dokázala, že starosta obce nemůže svévolně ručit obecním majetkem ve prospěch soukromého podniku. Poslala mi své zamyšlení nad tím, jak dopadl střet kadeřnice Regecové a úředníků, kteří ji odmítali brát vážně:
„Vášně pominuly, zapomeňte, mohli bychom parafrázovat název kdysi úspěšného filmu. Jenže to by bylo dost smutné zapomenout na tak významný okamžik v historii českého práva a novodobé demokratické historie našeho státu. O co vlastně šlo?
Paní Regecová říká, že jí šlo nejvíce o spravedlnost a o princip. Starosta Hranic říká, že jemu šlo o zaměstnanost a paní Regecové podle něj šlo jen o peníze. Představitel bezpečnostních složek, který se jaksi náhodou ‚přichomýtl‘ k problému přímo v Hranicích, říká, že mu šlo o to pomoci věc vyřešit. Zahraniční podnik neřekl to ani to a vzal vývoj pragmaticky do svých rukou, aby se věc hnula z místa. Šlo tedy o princip, o peníze, o zaměstnanost či o co vlastně? Troufám si říci: Kauza ‚Regecová‘ byla především o rovnosti smluvních stran a poselství je radostné: Ústava České republiky žije…
Pravil kdysi klasik: ‚Proto jsou zákony dány, aby silnější nemohl všechno.‘ Pilířem našich zákonů je Ústava a Listina základních práv a svobod. A v nich se dočteme velmi jednoduchou věc — jako vlastníci čehokoliv máme stejná práva a máme právo na stejnou ochranu svého vlastnictví. Proto jsou si smluvní strany rovny a žádná nemůže druhé vnutit svou vůli. Jak dlouho jsme na to čekali? Čtyřicet — padesát let?
Kauza paní Regecové je proto důvodem k ovacím. Proč? Obec zjistila, že je také jen jedna smluvní strana, a že musí být velkým taktikem, aby dosáhla dohody — ostatně jako každý z nás, který chce koupit od souseda pruh zahrady, který by se nám velmi hodil. Nezvládla to — to se stává. Nepřinutila ‚souseda‘ prodat to, co si ona usmyslela koupit, za cenu, kterou si určila sama. A co víc — vedlejšímu ‚sousedovi‘ nabídla za stejný ‚pruh zahrady‘ výhodnější cenu, čímž definitivně pohřbila ‚sousedské vztahy.‘
V panice povolala stát — ať už jakoukoli formou — aby pomohl. Stát se snažil — ale neuspěl. I on pochopil, že je proti ústavnímu pořádku bezmocný. Zahraniční podnik dal svým posledním gestem najevo — vážení, já vím, že jde o obchod, kde jsme si rovni, a že se musíme prostě dohodnout. A dal tak morální políček obci, státu a všem, kteří paní Regecovou zatracovali — tím, že začal s paní Regecovou jednat jako rovný s rovným, čehož se jí doposud hrubě nedostávalo.
A co odvážná kadeřnice? Paní Regecová zjistila jako řadový občan, že se díky ústavnímu pořádku a zákonům této země ubrání i proti zdánlivě silnějšímu. Přinesla tak důležité poznání každému z nás. Takže přes všechno ostudné, co se kolem hranického případu odehrálo, bouchejme šampaňské — žijeme v právním státě. A toto zjištění je v roce 2001 rozhodně důvodem k oslavě.“ Napsala Mgr. Jana Hamplová, advokátka specializující se na právo územních samospráv.
Doufejme, že nebude třeba řady dalších podobných kauz, aby úředníci na všech úrovních pochopili, že při jakémkoli jednání má stejná práva občan jako celá jejich organizace. Nejen text, ale celá kauza je poučná i pro mnohé z hodnostářů na českých obecních úřadech a radnicích. Snad se i oni poučí.
Ivan Turnovec (ivan.turnovec@seznam.cz) - 27.7.2001
ohlasy článku